(Ne)vděčná práce spisovatelů

Ač se to možná nezdá, toto povolání s sebou nese mnoho těžkostí. Mluvím vážně. Skutečný spisovatel například nikdy nemá opravdovou dovolenou. I když notebook nechá se zatnutými zuby doma, schová všechny bloky a propisovačky a odjede pryč s osobou, která zaručeně upoutá jeho pozornost na dost dlouhou dobu, příštího dne už zase sedí na pohovce a okusuje si nehty, jak se přemáhá. Ale nejde to. Za chvíli už běží na recepci a prosí o papír a tužku - nový příběh se rýsuje. A to je jen jedna z mnoha potíží...

Nenechte se ale zmýlit - i když nápad často přichází zničehonic a bez autorova většího přičinění, jeho realizace už tak jednoduchá není. Člověk tak sedí před počítačem, zírá na obrazovku a stále nemůže přijít na to jedno slovo, které určitě zná, určitě normálně používá, ale teď si na něj určitě nevzpomene! Z námahy mu vyhladoví a tak sáhne po malé svačince, která nedrobí na klávesnici a není potřeba se na ni při jídle moc dívat. Zajímalo by mě, kolik spisovatelů je závislých na jogurtu. A to nemluvě o hudbě - když se nápady na pokračování příběhu nehrnou, čímpak jiným si dopomoci, než nějakým akustickým rozptýlením? Možná proto nejsou začínající spisovatelé v panelových bytech u sousedů oblíbení.

Spisovatel-začátečník to taky nemá snadné, když se chce někde prosadit. Jaké má možnosti? Bombardovat svými rukopisy všechna nakladatelství v republice bez ohledu na jejich zaměření, rozesílat díla do všech literárních soutěží nebo napsat něco úžasně skandálního, šokujícího, s milostkou tematikou a nejlépe s politickou zápletkou navíc.

Kdo nechce využít výše zmíněných rad, může uspět ještě s takovou maličkostí: talentem, vytrvalostí a pořádnou dávkou štěstí k tomu.

Za doprovodu klasiků pojídám třetí jogurt za sebou a dělám poslední korektury povídky. Napadají mě slova jako z reklamního sloganu - vysoce sugestivní dílo s výjimečnou atmosférou, s nímž se čtenář okamžitě ztotožní, ať chce, či nechce. A ta opačná strana mince: "Nepíšu (s prominutím za ten výraz) úplnou blbost?"

Ale nemyslete si, povolání spisovatele nemá jen špatné stránky. Mezi ty příjemnější - ale pouze pro extrovertní povahy - patří všudypřítomný údiv obecenstva, když se mu svěříte, že píšete příběhy. Ať se zmíníte sebevíc tiše a skromně, během vteřiny se ocitnete pod palbou užaslých zvolání: "Vážně? No to je fantastické!" "Obdivuhodné! A jaký žánr píšete?" "Neskutečné, že se tomu někdo dokáže věnovat!"

Pak už jen odpovídáte na otázky a můžete s klidem zamluvit předešlé téma, i kdyby bylo sebedůležitější - a pro vás sebenepříjemnější.

Jakmile lidé zjistí, že směřujete na dráhu profesionálního romanopisce, nemusíte si ani dělat starosti se stravováním. Během roku se koná tolik akcí jako stvořených pro spisovatele, že na Vánoce už ani nebudete mít chuť na tradičního kapříka. Nejvýhodnější bude, když začnete psát historicko-romantickou detektivku s nadpřirozenými prvky. Máte tak zajištěn vstup na akce s nejrůznějším žánrovým zaměřením.

Existuje ale jedna chvíle, která může mít zvlášť na nepříliš známé spisovatele zničující účinek. Jsou to knižní veletrhy, případně pouze návštěva velkoobchodu s knihami.

Vidíte ty nekonečné sloupy a hory románů, které skoro nikdo nečte, ale přece je jich tu takové množství, že vás hrozí zavalit. Kdesi uprostřed pak objevíte hromádku čehosi s obálkou nadepsanou vaším jménem či pseudonymem. Ale je pozdě, katastrofický zával se uvolnil a vy jen tak tak unikáte živelné pohromě. Když hluk utichne, zadíváte se na tu spoušť a uvědomíte si, že vaše knížky jsou pohřbené tam vespodu, zapadlé mezi tisíci dalších románů, na které si za rok už nikdo nevzpomene.

Nezbývá než se obrátit, se svěšenými rameny vydat domů, posilnit se jogurtem, pustit si nějakou muziku na uklidnění a dát se do psaní podčárníku bez jakéhokoli kloudného nápadu. Koneckonců, vždycky můžete být zároveň spisovatelem a něčím jiným a užívat si výhod i strastí, které z obou těchto povolání vyplývají.

Tento článek jsem již dříve publikovala na www.novinar.info.