Z divadelního zákulisí aneb Operace Aisofér

Mnoho lidí někdy chtělo stát alespoň jednou na jevišti či před kamerou a hrát. Většina pak na svůj dětský sen zapomněla. Splnit si ho ale není nic nemožného, jak se zde dozvíte… A že jsou antické hry těžké a zastaralé? Omyl! I dnes lákají diváky…

Mou první hereckou zkušeností byla důležitá role dveří v Polednici, kterou jsme sehráli někdy ve třetí třídě ve školní družině. Po nástupu na gymnázium jsem se dostala ke krátkým humorným scénkám, kde jsem hrála postupně hádavou manželku, cynického moderátora reality show, vypočítavého šéfredaktora bulvárního deníku a zkorumpovaného zhýralého politika.

Zatím poslední role je „neméně sympatická" - není jí nikdo jiný než Médeia, mýtická starověká čarodějka, která zavraždí vlastní děti.

Projekt Aisofér - Agroimé vznikl během minulého roku, kdy jsme se ve třídě na návrh naší profesorky literatury rozhodli sehrát ve zkrácené formě tři slavná antická dramata - Agamemnóna, Krále Oidipa a Médeiu. Odtud, z jejich prvních písmen, pochází i název představení. A pozornější čtenář už jistě uvažuje, kde se tu vzal „autor" - Aisofér. Jde o složeninu Aischyla, Sofokla a Euripida.

Prvně jsme nakonec hráli Médeiu na podzim u příležitosti dne otevřených dveří gymnázia Voděradská, před Vánoci následoval i Agamemnón. Král Oidipus si odbyl premiéru minulý pátek, kdy jsme v Kulturním centru Zahrada zahráli pro část naší školy všechna tři představení.

Zhruba dva týdny před tím se nesly v duchu horečných příprav, zkoušek, úprav kostýmů i dohad o tom, odkud se bude vycházet, jaké rekvizity budou na scéně (kterou jsme předtím nikdy neviděli) a tak podobně.

Ještě den před inscenací některým z nás občas vypadával text, neměli jsme dořešeny všechny kostýmy - a ještě jsme ani neviděli děti z Médeii.

Pátek třináctého, deset minut před osmou.

Vcházíme do centra Zahrada a do hlavního sálu, prohlížíme si pódium, odkládáme věci v šatnách, převlékáme se do kostýmů, líčíme se a špendlíme poslední nedostatky u oblečení...

Přichází poslední zkouška. Od devíti třiceti jedeme naostro před téměř půlkou školy.

Začínáme. V zákulisí musíme být zticha, protože na jevišti a v hledišti je odtamtud bohužel všechno slyšet. Objevujeme černou kočku, která se nám proplétá mezi nohama. Na obojku má cedulku se jménem Čertík. Okamžitě se stává oblíbencem hereckého souboru. Jen ve chvíli, kdy málem vběhne na schody na jeviště, ji zadržíme. Pátek třináctého a černá kočka. To je tedy kombinace...

Chór si dvojhlasně až trojhlasně opakuje svůj text. Já se snažím o totéž v duchu. Doufám, že ho na jevišti nezapomenu. Ne že bych trpěla obzvláštní nervozitou, ale paměť mívám občas jako cedník.

Ale na dni otevřených dveří i o Vánocích to vyšlo. Jaký je tady rozdíl? Skutečné pódium, jasná světla, ozvučení a publikum? Ne, v tom to není. Zkrátka mám pocit, že si ho pamatuji hůř než tehdy :-).

Hudba ohlašuje konec prvního představení. Agamemnón, Klytaimnéstra a další scházejí dolů. Na jeviště přichází Oidipus se svým chórem.

Už brzy. Nějakých pětadvacet minut a na řadě jsme my.

Ach bože. Již někdy v polovině mých 183 řádek mi obvykle vysychá v ústech, a to je pak těžké hodně nahlas mluvit. Kéž by se dalo na jevišti pít... bohužel v antice ještě PET lahve neznali.

A je to tady. Oidipus odchází ze scény a běží si do zákulisí pro „krvavý" hadr přes oči a „krev" na tváře. Jestlipak ta barva potom půjde umýt? V metru by se lidi pak asi divili.

Přicházíme na řadu. Za doprovodu hudby vchází na scénu chůva, jejíž řeč hru uvádí, a tříčlenný chór korintských žen.

Pak i Médeia.

Jakmile jsem řekla první repliku správně, nervozita téměř úplně zmizela. Byla jsem pořád ve střehu, ale už ne nervózní. Až na příšerně vrzající jeviště proběhla všechna představení bez zádrhelů. Nápovědu schovanou za scénou jsme nakonec nikdo nepotřebovali. Dokonce jsme se v Médeie, chór ani já, nespletli v textu, ráno toho dne narychlo upraveném ze „synů" na „dcery" (vzhledem k děvčatům, která hrála děti namísto chlapců v původní hře). Děti se zhostily své úlohy na výbornou. Však se i na konci dočkaly největšího potlesku.

Ano, vzbudili jsme potlesk. A prý se školní obecenstvo chovalo slušněji než v normálním divadle :-). Profesoři později říkali, jak byli příjemně překvapeni. Ovací se dočkal především představitel Oidipa, výborný herec a řečník. Po klanění se rozdávaly růže a kosatce, speciálního daru se dostalo naší paní profesorce Pařízkové - za to, jak se nám trpělivě věnovala, vymýšlela kostýmy, dávala pozor na režii a myslela na všechny detaily, na které bychom jinak možná zapomněli, obdržela opravdu speciální kytici (na obrázku úplně dole, v pravé ruce, ale detaily jsou špatně k rozeznání - nápověda: je k jídlu...).

Nakonec tedy všechno dopadlo skvěle. A v budoucnu? Na podzim pravděpodobně odehrajeme představení pro rodiče, možná i pro veřejnost (v tom případě se zde včas dočkáte příslušných informací). Padla zmínka o nějakém festivalu amatérských souborů. Kdo ví?

Jelikož si mnoho z nás jako jeden ze seminářů na příští školní rok vybralo Kulturu  mluveného projevu, což je cosi mezi rétorikou a dramatickým spolkem, možná nazkoušíme i další hry. Že by pro změnu komedii?

To se teprve uvidí. Ale z Aisoféra si odnášíme samé skvělé vzpomínky a naše herecké ambice rozhodně ještě u konce nejsou. Spíše naopak :-).

Podívejte se také na následující odkazy:

www.gymvod.cz (stránky gymnázia Voděradská)

http://www.aisofer.wpstudio.cz/ (web naší herecké společnosti; zatím není zcela hotov, ale můžete si zde prohlédnout například některé starší fotografie)