Veselé štědrovečerní trampoty

Vánoce mají být svátky klidu a pohody. Ale ruku na srdce - kdo je takové doopravdy zažívá, s výjimkou rodinek z přeslazených amerických vánočních komedií? Vánoce ovšem mohou být i svátky humoru. Někdy i kapku černého.

Štědrý den pro mne začal ve čtvrt na jedenáct dopoledne. O prázdninách si vždycky vychutnávám pozdní vstávání, zvlášť když konečně mohu dlouho do noci pracovat nebo číst. Mé dnešní zaspání zavinil Třetí šimpanz od Jareda Diamonda (skvělá kniha!). Pootevřela jsem jedno oko, pak druhé. Nechtělo se mi vstávat. Ve vyhřáté postýlce s příjemnými sny je koneckonců nejlépe! Ale prospat Štědrý den by mohla být škoda, a tak jsem se z peřin nakonec vyhrabala.

Čekala nás spousta práce - udělat bramborový salát, uklidit, zajít na hřbitovy, najít stromeček a zabalit dárky. Jestli si teď říkáte, že je zvykem tyto věci (snad s výjimkou návštěvy hřbitovů) dělat už před Štědrým dnem, nejste na omylu. Ale jak to zvládnout v domácnosti tří lidí, kteří věčně nemají čas? Mým dopoledním bojovým úkolem bylo zabalit téměř všechny dárky. Málem jsem dostala i ty pro sebe, než tátovo oko zděšeně spočinulo na igelitové tašce vedle mne, čas se zpomalil a on dostihl ucho tašky o zlomek sekundy dříve než má ruka. Nu, takový problém by to nebyl; většinu letošních dárků jsem stejně dostala předem, jeden jsem si dokonce sama vybírala a rodiče jej ještě ani neviděli. Jak paradoxní. Neměl by být překvapením spíše pro mě?

Vraťme se ovšem k balení dárků. Ač je v rodině zpravidla svěřováno mně, nemyslím si, že jsem v té oblasti byla obdařena zvláštním talentem. Ale je fakt, že dárky zabalené ve dvou různě velkých kusech papíru se dají považovat za skvělý výtvor moderního umění!

Táta si vzal na starosti bramborový salát, načež zjistil, že se nám příliš nedostává brambor, a máma se pustila hlavně do úklidu, s nímž jsme jí pak přispěchali na pomoc. Obývák musí být prostorný a čistý, tak velí tradice! (Ať dodržíme alespoň nějakou.) Všechny přebývající věci jsme tedy odnosili do ložnice a mého pokoje. Když nyní ve 23.15 píšu tento článek, lámu si hlavu nad tím, kde budu spát. A pokud dám věci z postele pryč, probojuji si k lůžku vůbec cestu? Ale můj bystrý mozek tento problém s nedostatečnou pokojovou infrastrukturou a kapacitou jistě záhy vyřeší!

Po obědě jsme vyrazili na hřbitovy. Někdo by mohl namítat, že je to zbytečné a na Štědrý den mají být pohromadě živí, ale pro mě je to projev úcty vůči mrtvým, jímž dáme najevo, že jsme nezapomněli. I tak vážná a vznešená věc se ovšem někdy neobejde bez humorných nebo, chcete-li, poněkud znevažujících momentů. Jistě znáte svíčky ve vysokém barevném kalíšku a víte, že svíčka není zdaleka tak vysoká jako kalíšek. Vlastně je zhruba stejně vysoká jako široká. Možná proto se mi po jejím zapálení podařilo ji uvnitř úzkého kalíšku jaksi podařilo ji převrátit vzhůru nohama. Vyvstal nový logistický problém: Jak svíčku otočit nazpět, knotem nahoru?

Jiné překvapení nás čekalo u další hřbitovní desky; někdo na ni pověsil krásný věneček s andělíčkem. Ale kdo to mohl být? Žádné blízké příbuzné, kteří by místo navštěvovali, nemáme. Nález nás potěšil, ale zároveň zmátl. "Že by si někdo spletl Novákovy?" nadhodila jsem a neubránila se smíchu. Jsem si jistá, že kdyby měli předkové možnost nahlížet na tento svět, pobavilo by to i je. Možná by se dokonce nahlas chechtali. Koneckonců, proč by měl člověk ztratit smysl pro humor jen proto, že je mrtvý? Ale to už ze mě mluví humoristické fantasy a britcomy...

Po návratu na mě připadl úkol nalézt stromeček. Odnepaměti jsme měli na Vánoce asi půldruhého metru vysoký umělý stromek, který jsme společně zdobili (= všechno zdobení jsem si uzurpovala pro sebe a pak spokojeně konstatovala, jak pěkně jsme ho ozdobili). Datum jeho vytažení do jisté míry indikovalo fázi mého dětství. Jako malá jsem se hrozně těšila na Vánoce už v listopadu a koncem měsíce jsem otravovala rodiče natolik, že stromek vytáhli. Postupně se tento den přesunul z listopadu do prosince a stále se blížil skutečným Vánocům. Přibližně před třemi lety jsme ho poprvé vybalovali den před Štědrým dnem, loni dokonce až na Štědrý den ráno.

Letos to dopadlo zhruba takto: "Hele... Chceme opravdu vyndavat ten stromeček?" "Proč se ptáš?" "No, já jen, že máme ještě jeden... Ten malý, stolní, víš?" "Ten, co měří asi třicet centimetrů, na kterém jsou už přilepené ozdobičky?" "Jo, přesně ten." "Hmm... Souhlasím, že bude asi stačit!"

Vypravila jsem se tedy na půdu, vybavena nožem, ale už nikoli světlem, v němž by se mohl hrůzostrašně blyštět. I v šeru jsem však vypátrala krabici a rozpárala loňskou lepicí pásku. Větve velkého stromku vystřelily ven; kde však byl ten malý? Po chvíli jsem narazila (doslova) i na krabici s ozdobami a nemilosrdně otevřela i její útroby. Ha! Stromeček je tu! A dokonce i druhý, asi o polovinu menší! Triumfálně jsem přinesla své úlovky ukázat tátovi, jako se lovec pyšní svou kořistí.

"Jenom jsem nenašla podstavec," přiznala jsem. "Ale to nevadí. O něco ho opřeme!"

Opření mi neprošlo. Na půdu jsem se vrátila a s podstavcem nakonec vyštrachala i ozdobenou šišku. Nu, taky je malá a taky už hotová!

Zdálo se, že je všechno připraveno. Mohli jsme proto usednout ke štědrovečerní večeři, skutečně výborné marinované rybě. Nechyběla pohádka na ČT. A pak došlo i na rozbalování dárků. Až na závěr jsem si schovala krabici s předměty zabalenými v tlusté vrstvě papíru. Pomalu jsem svůj dárek před očima rodičů rozbalila - čajovou soupravu, po níž jsem dychtila už celé měsíce a již jsem si minulý týden vybrala v obchodě pro podobně postižené. Chybělo už jen víření bubnů a světlomety mířící na objekty zjevující se pod mýma rukama! Tadadadá!

A pak jsem spáchala věc, na niž jsem se od zakoupení soupravy těšila - udělala si v ní skvělého touarega, dárek od kamarádky. Mmm... To stálo za to!

O necelé dvě hodiny později. Druhá várka čaje dopitá. Sedím u počítače a přemýšlím o tom, že bych se měla pustit do práce. O těchto svátcích na mě čeká ještě odporné množství textu k napsání! Ale je přece ten Štědrý večer... Mám chuť na pořádnou komedii. Jenže v televizi ani na harddisku nic není, mezi nepřečtenými knížkami nic komediálního nemám... Copak si musím napsat i tohle?

A přesně to jsem udělala. Není to sice nic, u čeho by se člověk popadal za břicho smíchy, spíš ironické, lehce tragikomické vyprávění, na němž je cenné to, že je pravdivé. A teď už bych mohla jít do postele. Nebo si předtím udělám nějaký bylinkový čaj!