Už krátce po svém zavedení Richardem Dawkinsem v polovině 70. let se pojem „mem“ stal nezbytnou součástí slovníčku těch, kdo se chtěli vyjadřovat o lidské kulturní evoluci, vývoji jazyků i šíření myšlenek a trendů. Nějakou dobu se zdálo, že je nepostradatelný. Je ale memetika důležitý vědní obor, nebo jen krátkodobý módní trend mezi částí psychologů, biologů a lingvistů?
ČASOVÁ (MINI)OSA MEMETIKY
1976: V závěru svého Sobeckého genu klade Richard Dawkins provokativní otázku: Jsou geny jediným typem replikátorů na Zemi? A vzápětí si na ni sám odpovídá: Nejsou. Dawkins druhý typ nachází v informacích kódovaných nikoli DNA, ale slovy – v šířících se nápadech, trendech, znalostech… Promptně je ve snaze připodobnit jejich název genům pojmenovává memy.
1997: Vzniká vědecký časopis Journal of Memetics. Jeho podtitul zní v překladu Evoluční modely přenosu informací.
1999: Vychází známá populárně-vědecká kniha americké psycholožky Susan Blackmoreové, The Meme Machine (u nás Teorie memů v roce 2001). Je ale memetika spíše na vzestupu, nebo ústupu?
2005: Zaniká Journal of Memetics.
Co přesně je mem? Dle jedné z nejpoužívanějších definic informace přenosná imitací: taneční krok, vyprávění, kresba, recept, před jinými lidmi vyslovený nebo i jen zapsaný nápad… Imitace, ve své typické podobě velmi vzácná u zvířat, je u lidí běžným způsobem učení. Objevení se předpokladů pro rozvinutou schopnost imitace by vysvětlovalo, proč se bohatá informační kultura vyvinula pouze u lidí. Selekční výhodou dobrých imitátorů (kteří rychle pochytili nové užitečné techniky a „trendy“) v přírodním i pohlavním výběru vysvětluje memetika rychlý rozvoj kultury a její až pádivou evoluci. Ovšem tady narážíme na jeden z jejích prvních problémů: lidé, kteří by mohli být popsáni jako schopní imitátoři (snadno se učili, měli dobrou motorickou koordinaci i vysokou inteligenci), by měli výhodu v získávání zdrojů (včetně partnerů) i bez memetického vysvětlení. Tady hypotéza vzešlá z memetiky nenabízí nic nového oproti klasické evoluční psychologii a behaviorální ekologii.
Asi nejpalčivějším bodem memetiky je, zda po počáteční selekční výhodě pro geny svých nositelů memy převzaly pomyslné otěže lidské evoluce a naše v poměru k tělu hypertrofované mozky, neschopnost „vypnout“ a přestat přemýšlet nebo jazyk rozvinutý dalece nad každodenní potřeby nejsou mnohem více nástroji k produkování, skladování a šíření memů než pro biologické přežití svých nositelů. Existenci velikého výkonného mozku i složitého jazyka vysvětlují i jiné hypotézy; hlavní bod, se kterým memetika stojí a padá, je tedy to, na jakém konci vodítka se nacházejí memy a geny. Směřuje nakonec vše (třeba i navzdory krátkodobé dominanci a pádivému rozvoji memů) k výhodám pro geny?
Jak se svým typickým nadhledem poznamenává Jan Zrzavý ve svém doslovu k českému vydání Teorie memů: Pokud otěže drží geny, to nejhorší, co se nám může stát, je, že se dopracujeme k bezduchým individuím myslícím jen na jídlo a sex, což nemusí být až tak špatné, zatímco pokud je mají pevně v rukou memy, můžeme se bez ohledu na selekční výhody klidně i úplně vyhubit. Svým způsobem také testovatelná hypotéza, ale kdo schopný výsledek publikovat by v jakémkoli z obou případů zůstal?
Zrzavý také chválí Blackmoreovou za to, s jakou razancí se postavila k Dawkinsově prohlášení ze závěru Sobeckého genu, že pouze my se můžeme postavit tyranii sobeckých replikátorů. Tvrzení je to vskutku nadnesené a nemající moc smyslu, na druhou stranu Dawkinse podezřívám, že ho tam vrazil, jen aby to hezky znělo, knížka se lépe prodávala a veřejnost měla co citovat. Na druhou stranu by se toho popularizátor vědy neměl dopouštět a od Blackmoreové bylo jedině správné podotknout, že nejsme „něco navíc“ nad geny a memy, ale my jsme ony geny a memy, unikátní soubory biologických vlivů a efektů prostředí.
Jenže hned nato se Blackmoreová pouští do vědomí sebe sama a páchá něco podobného jako Dawkins, ač si to zřejmě sama neuvědomuje a nejde jen o „jednu hezkou větu“. Vědomí vlastního já, související s naší neschopností ustat v přemýšlení (schválně to na pár minut zkuste a uvidíme, jestli se k vám nevplíží ani jedna myšlenka na blížící se uzávěrku, nákupní seznam, partnera, šéfa nebo večeři), považuje Blackmoreová za „ultimátní memplex“. Memetické komplexy neboli memplexy jsou soubory navzájem se podporujících informací (vhodným příkladem jsou například náboženské systémy, sloužící k šíření a upevňování sebe sama). Vědomí „já“ podle Blackmoreové slouží k tomu, aby nás podněcovalo si neustále dokola vybavovat memy, nenechat je sejít z mysli a snáze je šířit. Jde o hodně kontroverzní myšlenku, o to podivnější, že Blackmoreová doslova navrhuje nechávat více rozhodování na intuici, snažit se „vypínat“ vědomí a méně o věcech složitě přemýšlet. Ne že by občasná meditace neprospívala psychické pohodě, ale Blackmoreová pomíjí veškeré hypotézy věnující se vědomí sebe sama jako adaptivní vlastnosti a její návrh se velmi podobá tomu, co sama kritizuje Dawkinsovi – postavení se „tyranii memů“.
Jsme tedy vážně otroky memů, nebo ne? V prvé řadě bych se vyhnula používání vzletných frází typu „otroci čekoholi“ (titul se nepočítá, to vás mělo přilákat k vysvětlení…). Přijde mi podivné, jak někteří lidé nemohou přijmout myšlenku, že jsme vzešli z podkladů daných geny i prostředím, a bojí se „odporného determinismu“. Je mohu jedině ujistit, že různých vzájemných působení a speciálních případů typu epigenetiky je tolik, že vážně nemůžeme determinovat ničí osobnost, když si osekvenujeme jeho genom a zjistíme si, jaké měl dětství. Formulace typu „otroci genů/memů“ zkrátka nemá smysl. Smysluplná je otázka, zda je důležitější vliv genů či memů, ale od počátku tohoto století se ukazuje, že to s memy asi nebude až tak žhavé a otěže pravděpodobně stále drží geny.
Memetika se potýkala s čím dál více nekonzistencemi a její hypotézy buď úplně nevycházely, nebo pro ně existovalo i jiné, často méně komplikované vysvětlení. Kolem zrcadlových neuronů zodpovědných za imitaci jsou stále nejasnosti (není zřejmé, zda jde o distinktní třídu neuronů a zda je skutečně imitace jejich primární funkcí). Memetika také předpovídá poměrně přesné kopírování memů, ovšem ukazuje se, že lidská paměť je skoro vše, jen ne spolehlivá (mimochodem, z oblasti fikce se na toto téma nedávno objevila výborná povídka Teda Chianga s názvem The Truth of Fact, The Truth of Feeling), a „mutační rychlost“ memů je zřejmě příliš vysoká na to, aby probíhala adaptivní evoluce. Biologičtěji zaměřená kolegyně memetiky, evoluční psychologie, se v konkurenci na poli vědy udržela lépe. Osobně memetiku kvůli jejím vnitřním problémům nepovažuji za plnohodnotnou vědeckou disciplínu, pokládám ji ovšem za velmi užitečný nástroj při snaze analyzovat kulturní evoluci nebo i roli nových médií na šíření informací v současnosti.
Memetika nakonec po bouřlivém rozvoji v 90. letech opustila světla reflektorů, zalezla do zákulisí vědeckých disciplín a tam zatím v tichu vyčkává. To, jestli bude vzkříšena nebo úplně pohřbena, závisí na nových poznatcích a dalších generacích vědců. Koneckonců, trendy rychle přicházejí a odcházejí a občas se i vracejí…
Článek vznikl na základě přednášky z PragoFFestu 2012 a Atheoconu 2013 a původně vyšel v časopisu Interkom.
Pokud vás článek zaujal a rádi byste se zapojili do současných výzkumů na pomezí psychologie a evoluční biologie, můžete vědcům z PřF pomoci i vyplněním aktuálního dotazníku týkajícího se morálky, rozhodovacích procesů a strategií v experimentálních hrách.
