Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

(Retro)recenze: Výstřední vesmír

20. 01. 2013 21:51:15
Před nějakými šesti, sedmi lety jsem za poukázky na knihy z některé z předmětových olympiád na gymnáziu zakoupila knihu Roberta Kirschnera Výstřední vesmír – ale od té doby jsem četla jednu jinou knihu za druhou, zvlášť po přechodu na čtečku, a stále jsem si na něj nenašla dost času a chuti. Pár dní strávených loni doma s nemocí bylo dobrých minimálně k tomu, abych po Výstředním vesmíru konečně sáhla a přečetla ho. Výsledek? Kniha se mi velmi líbila a zároveň jsem ráda, že jsem se k ní dostala až nyní. Proč? Hned se dozvíte...

Výstřední vesmír jsem kupovala jako další z řady populárně-naučných knih, které mám v oblibě, a tak jsem se po otevření knížky dočkala určitého překvapení. V první řadě je totiž třeba říci, že Výstřední vesmír není typická populárně-vědecká publikace. Anotace zní: „Přední světový astronom a expert na supernovy vypráví příběh odhalování jednoho z kosmických tajemství – tajemství zrychlování expanze vesmíru. Umožňuje čtenáři nahlédnout do „kuchyně“ týmu, jehož výzkum vedl k mimořádnému (i pro řadu vědců překvapivému) kosmologickému objevu – že rozpínání vesmíru urychluje temná energie. Jde o čtivě napsanou knihu o jednom z nejaktuálnějších kosmologických témat posledních let.“

Čekala jsem, že se uvnitř dočtu o vývoji a fungování vesmíru, autor v jednotlivých kapitolách představí různé body teorie a pokusí se je čtenáři srozumitelnou formou vysvětlit či alespoň přiblížit, a to bude občas prokládáno poznámkami, jak se Kirschnerův tým k daným závěrům experimentálně dostal. Dočkala jsem se spíše knihy o metodologii vědy, kde byly historické pozadí výzkumu a samotná činnost týmu prokládány informacemi o kosmologii. Zpočátku mi chvíli trvalo, než jsem si na to zvykla, ale zanedlouho jsem začala být naopak ráda, že se nejedná o klasický výklad tehdy aktuální kosmologie.

Při čtení Elegantního vesmíru od Briana Greenea ani jiných popularizačních knih jsem totiž nikdy nenahlédla moc hluboko do „zákulisí“ objevů a tvorby nových teorií. Výstřední vesmír to umožňuje, a to pěkně zblízka. Občas máte pocit, že jeho aktérům doslova vidíte do žaludku – ale to trochu předbíhám. Napřed se totiž musíte prokousat úvodem.

Čtení Výstředního vesmíru vyžaduje soustředění. Robert Kirschner totiž přechází mezi výkladem, vyprávěním a jeho časovými liniemi velmi plynule, a tak v jednu chvíli čtete o typech supernov a hned v další o činnosti pozorovatelů u teleskopu, a pokud si nedáte pozor, můžete se na chvilku ztratit. Přechod ale nikdy není bezdůvodný, tematicky vždy navazuje – jen se zrovna během jeho čtení nesmíte na minutku zamyslet nad něčím jiným.

Úvod knihy se mi zdál místy trochu zdlouhavý a místy matoucí, neboť tehdy jsem například ještě neznala vědce zmiňované hned na začátku druhé kapitoly ve scéně, kde Peter Challis na snímcích hledá zachycené supernovy a Alex Filippenko netrpělivě čeká na zprávu, jakou část oblohy má pozorovat Keckovým teleskopem, na němž dostal přidělený čas. Vedle nich jsou zmíněni Brian Schmidt, Bruno Leibundgut, Nick Suntzeff a „tým velkého z“ obecně, a většina čtenářů v tu chvíli pravděpodobně neví, co si o záplavě jmen má myslet (já tedy nevěděla). Přejdeme na jistou půdum pod nohama k Newtonovi, principu spektroskopie a vývoji hvězd, což bude pro mnohé čtenáře po zmatku se jmény naopak opakování něčeho dobře známého. Po objasnění vzniku supernov se dostáváme k tvůrcům myšlenky jejich existence, Fritzi Zwickymu a Walteru Baademu, od nich se ale ze třicátých let velmi rychle přesuneme do roku 1987 k pozorování supernovy ve Velkém Magellanově mračnu... No, představu už jste jistě získali sami.

Poté, co se setkáme ještě s Einsteinem, Eddingtonem a prvním použitím kosmologické konstanty, Edwinem Hubblem a rozpínáním vesmíru, už zakotvíme téměř nastálo v období Kirschnerovy profesní kariéry od začátků studia až po současnost, a tehdy už jsme relativně zvyklí na přeskoky... a navíc už nás tak rapidní přeskoky ani nečekají. Po necelé stovce stránek expozice se postupně dostáváme k tomu nejdůležitějšímu, a to objevu Kirschnerova týmu, že temná energie podle dosavadních měření tvoří hlavní sílu v kosmu a vesmír se podle všeho bude stále rychleji rozpínat. Proces, jak na to přišli, je na celé knize nejzajímavější – a prvotní nedostatek nadšení mě rychle přešel, až se proměnil ve fascinaci.

Kirschner nám představí problémy, se kterými se astronomové potýkají, od statistických chyb měření až po velikost teleskopů a typ zachycení obrazu – fotografická deska byla před pár desítkami let pro většinu účelů stále ještě lepší než CCD detektory, neboť sice zachycovala stokrát méně dopadajícího světla, zato ale byla nepoměrně větší! Postupně se seznamujeme s Kirschnerovou prací a s jeho vedoucími, kolegy a pak i studenty – zde už žádný zmatek ve jménech nehrozí. Zjistíme, jak komplikované bylo – a často stále je, což koneckonců dokazují například spory o Keplerovy kandidáty na exoplanety nebo použití dat NICMOSu o exoplanetárních atmosférách – odfiltrování šumu z astronomických dat a následná statistika. Člověk je hned rád za své prachobyčejné t-testy a Spearmany na biologii.

Až detektivně napínavé bylo líčení „souboje“ mezi Kirschnerovým „týmem velkého z“ a konkurenční skupinou z Berkeley – závodu mezi mnoha desítkami usilovně pracujících lidí, přelétajících tehdy ještě osobně od jednoho pozemního teleskopu k druhému, vyjednávajících pozorovací čas na orbitálních teleskopech, ručně procházejících nasbíraná data, provádějících složitou statistickou analýzu, doufajících v co nejvíce supernov... V určité chvíli nevyhnutelně padnou otázky: Máme už dostatek dat? Výsledky mluví jasně – ale máme je už publikovat? Nemohli jsme někde udělat chybu? Máme hrát o vítězství a riskovat vše? Pointu prozrazovat nebudu, byť ji čtenář už skoro jistě tuší – ale co kdyby...

Kirschner umí být pořádně sebeironický a nebere si servítky vůči sobě, kolegům ani akademické sféře obecně, například zde: „Jak se stanete profesorem, často je vaším jediným „úspěchem“ za celý týden to, že dopíšete žádost o nový grant, zrecenzujete článek někoho jiného a zvládnete výuku. V takových týdnech může být vaším nejefektivnějším příspěvkem k vědě zaplacení účtenky za oběd celé své skupiny.“ Kromě oddanosti vědě, přímo čišící z jeho líčení snah týmu velkého z, občas ukazuje i odvrácenou stránku akademického prostředí – hloupé šarvátky nebo braní nesouhlasu v kontroverzním odborném tématu osobně. Bohužel se mi (ach, jak mi chybí fulltextové vyhledávání u tištěných knih!) nepodařilo ani při opakovaném listování dohledat scénku s naštvaným přednášejícím důsledně se vyhýbajícím univerzitě kvůli téměř dětsky malichernému sporu, ale však si knihu přečtěte sami a narazíte na ni. V tu chvíli jsem byla opět vděčná za PřF UK, která samozřejmě není malicherných a někdy do osobní roviny přecházejících sporů zcela prosta, nicméně pokud vím, do takto absurdní roviny u nás nikdy ani zdaleka nepřešly. Kirschner nevynechá ani to dobré, ani to špatné – a vystihne akademické prostředí téměř dokonale.

Výstřední vesmír není kniha, která by sedla každému. Pravděpodobně by její přečtení považoval za téměř zbytečné někdo, kdo se chce stručnou formou informovat o nejnovějších poznatcích v kosmologii a koho nezajímá pozadí vědeckých objevů na rozdíl od objevů samotných. Tomu, kdo se rád něco přiučí o obojím, by se Výstřední vesmír mohl velice líbit.

P.S.: Někdo by se mohl ptát, proč je recenze Výstředního vesmíru „retro“. Originál vyšel před deseti lety a od té doby se v oboru leccos změnilo, objevily se publikace o temné hmotě a energii, byla výrazně rozvinuta teorie strun (ehm, tahle jazyková hříčka nebyla zamýšlená), přibyla pozorování vzdálených oblastí vesmíru... To, co je ve Výstředním vesmíru prezentováno jako jeden z hlavních výsledků, totiž složení vesmíru převážně z temné energie a temné hmoty, a jejich poměr, se dávno lze dočíst v běžném krátkém popularizačním článku. V tomto ohledu kniha již poněkud zastarala – ale v žádném případě nezastarala ve svém líčení vědeckého prostředí a úsilí. Vzhledem k poznatkům v kosmologii už knížka je docela „retro“; na druhou stranu, některé účely katedrových schůzí, byrokracie s grantovými agenturami nebo dilemata vědců, zda publikovat výsledky rychle a předběhnout soupeřící tým, nebo získat ještě více pozorování, se asi nezmění velmi dlouho.

Autor: Julie Nováková | neděle 20.1.2013 21:51 | karma článku: 13.84 | přečteno: 587x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Věda

Karel Wágner

Začneme brát 4. dimenzi vážně?

Řada vědců dnes soudí, že čtvrtá prostorová dimenze by mohla být buď velká, a proto i patrná, nebo naopak malá, svinutá, pro nás nepozorovatelná.

24.11.2017 v 9:09 | Karma článku: 8.21 | Přečteno: 224 | Diskuse

Jelena Příplatová

Hliník se přestěhoval do vakcín

Proč dnes řada maminek odmítá svoje potomstvo očkovat? Jedním z důvodů je patrně skutečnost, že už kolem sebe vidíme spíše výše uvedený mýtus, nežli potenciální děsivé následky našich "nevinných" dětských nemocí.

24.11.2017 v 8:54 | Karma článku: 12.34 | Přečteno: 288 | Diskuse

Dana Tenzler

Radioaktivní mrak nad Evropou

Obsah: Nečekaný objev – Co může být zdrojem? – Ruthenium v RTG bateriích – S čím máme tu čest, Ruthenium 106 – Škodlivost nedávného zamoření rutheniem (délka blogu 6 min.)

23.11.2017 v 8:00 | Karma článku: 25.11 | Přečteno: 620 | Diskuse

Jan Fikáček

Umělá inteligence hledá pravdu

Tohle je první dojem z evropské konference Média ve věku umělé inteligence, která proběhla včera (21.11.2017) a které se, mimo jiné, zúčastnili představitelé Googlu a Facebooku. Nejvíce mě zaujal ale někdo úplně jiný. :-)

22.11.2017 v 9:06 | Karma článku: 16.08 | Přečteno: 285 | Diskuse

Jakub Tenčl

Jak myšlenky ovlivňují tělo?

Otázka, která se může zdát jasná, avšak jaké jsou konkrétní chemické procesy vyvolané myšlenkou? Pokud je pravda, že myšlenka má moc ovlivnit systém chemické přeměny, pak další otázkou je...

21.11.2017 v 18:13 | Karma článku: 14.82 | Přečteno: 363 |
Počet článků 81 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2022
Původně: Studentka víceletého pražského gymnázia se zajmem o psaní, fotografování, film, vědu... Čajomilec-začátečník, hrozně zvědavý člověk a příležitostná korektorka. Moje životní motto zní: Někteří lidé berou sami sebe tak vážně, až je to směšné. Berme život takový, jaký je - a nikdy není tak špatný, aby bylo nejhůř! Dnes: PřF UK, aktuální medailonek na mých osobních stránkách julienovakova.ic.cz (na blog nemám více než rok téměř žádný čas).


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.