Tuto sobotu hostila Ústřední knihovna v Praze pozoruhodnou akci zaměřenou především (ale nejen) na sci-fi a fantasy. Návštěvníci CONiáše si mohli poslechnout překrásný koncert, pobesedovat s vydavateli a autory, shlédnout scénický šerm, z něhož se vyklubala humorem jiskřící parodická pohádka, i vyslechnout bezpočet zábavných a zajímavých historek.
Ilustrační foto - šermířské klání.www.mlp.cz
CONiáš byl v deset hodin dopoledne zahájen koncertem harfenistky Jany Šouflové ze skupiny Harpavieja. Zazněly převážně irské a skotské skladby, ale i kubánské, bretaňské a moravské písně. Z irských melodií byly nejčastější skladby Turlogha O`Carolana, slepého harfeníka ze 17. století. Jedním z jeho nejznámějších děl je Planxty Drew - melodie složená pro pana Drewa.
Nádherné tóny harfy utichly krátce před jedenáctou a následovala beseda v Vladem Ríšem, šéfredaktorem časopisu Ikarie. Původně měl dorazit i Tomáš Němec, šéfredaktor částečně konkurenční Pevnosti, ale nemohl přijít a na vzájemné špičkování a pokládání zákeřných dotazů tedy nedošlo. Přestože musel pan Ríša mluvit celou hodinu sám, publikum se rozhodně nenudilo. Nejzajímavější bylo bezpochyby vyprávění o fanatických čtenářích a neodbytných autorech, kteří bohužel někdy postrádají slušnost - ale aspoň se mohou stát vděčným tématem zábavných historek.
Jistý čtenář se před lety cítil velice znechucen proměnou Ikarie, když v rámci změn celého spektra Mladé Fronty přibyly „lifestylové" barevné stránky. Napsal panu Ríšovi velmi naštvaný a urážlivý dopis, v němž vyjádřil naději, že magazín brzy zkrachuje. Změny se ale v časopise neujaly a zůstaly tam jen nakrátko. A tak onen čtenář, když jel později vlakem, viděl mladíka naproti sobě číst Ikarii a divil se, že stále existuje. Neodolal zvědavosti a na příštím nádraží si ji koupil. Když zaregistroval, že se vrátila ke starému osvědčenému schématu, napsal další dopis s tím, že šéfredaktor není „až takový blbec". Od té doby posílá každý měsíc poštou hodnocení nového čísla. Když se mu nějaká povídka nelíbí, jednoduše ji vytrhne a odešle i s komentářem. Pravděpodobně v tom bude pokračovat až do soudného dne.
V Ikarii se zásadně nevydává pod pseudonymy. Jeden čtenář poslal do redakce své povídky, z nichž některé by se daly otisknout, ale požadoval uvedení pseudonymu Igor Kalašnikov. Redakce mu odpověděla, že je může vydat pouze pod jeho vlastním jménem. Zřejmě to nedokázal pochopit, tak se otištění pod pseudonymem tvrdošíjně dožadoval znovu a znovu. Tentokrát už mu byl odeslán „prefabrikovaný" dopis pro všechny podobné případy - povídky jsou zkrátka příliš dobré pro otištění v tomto skromném nakladatelství... O něco později dorazil do redakce asi pětikilový balík, kde bylo vytištěno přes tisíc kopií toho dopisu s velice naštvaným dovětkem, že tohle mají pro další použití. Od doby, kdy redakce odepsala, jak mu děkuje a je mu zavázána, už se neozval.
Jiný autor poslal do Ikarie asi dvanáct tlustých románů s tím, že by je rád vydal. Redaktor málem zkolaboval už po prvních sto dvaceti stranách. Nakonec je odeslal zpátky s kopií od laskavého „Kalašnikova".
Jiné druhy problémů se pojí se samotným vydáváním časopisu. Jednou se například stalo, že vyšel s týdenním zpožděním. Získal totiž čtyřstránkovou placenou inzerci (což se prý tak často nestává), jenže ji někdo zapomněl do magazínu vložit! Přišlo se na to, až když se náklad rozvážel po republice. Všech asi 28 000 výtisků se muselo vrátit, rozebrat a po opravení zase svázat.
I takové kuriózní potíže můžete zažít, když pracujete v nakladatelství.
Dalšími hosty byla „dítka drakobijců" a „otec drakobijců" - Michael Bronec, zakladatel, majitel a jediný zaměstnanec nakladatelství Straky na vrbě a skupina současných českých autorů sci-fi a fantasy, kteří se prosadili a prosazují právě díky jím vydávaným povídkovým sbírkám nazvaným Drakobijci. Jsou to například Martin D. Antonín (na kontě má mimo jiné román Křivé ostří), Lucie Lukačovičová (Vládci času) a Pavel Renčín (Nepohádka).
Slovy jednoho z autorů: „Michael Bronec je novodobý obrozenec. V době, kdy se Češi neprodávali, začal vydávat knížky domácích autorů. Sice bychom se asi prosadili i jinak, ale on má hlavní podíl na tom, že se dnes čeští autoři zase hodně čtou."
V rámci „Úžasné Zeměplochy" se nám představil její dvorní překladatel Jan Kantůrek, aby hovořil o své práci i novinkách v Zeměploše a přečetl několik zábavných úryvků týkajících se knihoven a knihovníků (v případě Zeměplochy knihovníka-orangutana).
O svém nakladateli, který vybírá Pratchettovy knihy pro český trh, pravil pan Kantůrek: „To je ten, co to ovoce ze stromu trhá a podává mi ho se slovy: ,Oloupej to!'" Stejně jako publikum, i nakladatel se rozesmál. Smích ostatně provázel celý CONiáš od začátku do konce.
Následovalo losování výherců soutěžního kvízu (nikdo z pěti vylosovaných se však na CONiáš nedostavil) a představení vítězných komiksových stripů (minipříběhů o třech až šesti okénkách) na téma CONiáš, potažmo Koniáš. Některé z prací byly opravdu profesionální, jiným se dostalo uznání především díky věku jejich tvůrců.
Poslední na programu byl uveden scénický šerm v podání skupiny Přátelé pana Mikuláše Dačického z Heslova. Takové vystoupení ale asi nikdo z diváků nečekal! Na pódiu v Malém sále se rozehrála pohádka, hraničící někdy (vlastně skoro neustále) s jiskrnou parodií. Dobrý, ale už velmi starý král Jan chtěl provdat princeznu Krasomilu, aby získal následníka trůnu. Na inzerát na internetu odpověděl nejprve barbar (který prchnul po šermířském souboji se zdatnou princeznou) a pak zlý sultán ovládající Sílu, který Krasomilu unesl do svého harému.
Na výzvu „půl království a dceru za její záchranu" se dostavil Jasoň (už ženatý se Zlatovláskou, ale bral by celé království bez dcery - to vymyslela Zlatovláska, koneckonců byla jeden čas muž... tady zpozorní znalci Cimrmana), jenže neobstál v kontrolním souboji. Králi však doporučil svého bratra Drsoně. Aby Drsoň princeznu našel, vyhledal radu u sestry děda Vševěda (která mluví též jen ve verších). „Milé děti, pomozte mi veršovat, aby mne baba nesnědla!" Kdo se neklátil smíchy předtím (řekla bych ale, že tak dlouho neodolával nikdo), popadal se za břicho teď. Drsoň měl jít přímo za nosem - tedy, za babiným nosem, který mu čarodějnice tak trochu vypůjčila - a bodnout sultána přímo do srdce, protože jinak je nepřemožitelný.
A tak přichází k sultánovi: „Budeme se spolu bít!" „Pít? To beru, mám žízeň, že bych se o ni opřel!" „Ne pít, ale bít se, to je, oč tu běží!"
Sultán nabízí Drsoňovi svůj harém s tím, že on si nechá jen Krasomilu (Drsoň: „A půjčíš mi ji jednou měsíčně?" Sultán: „Hmm... ne. Manželky se nepůjčují." Drsoň: „Tak tedy boj!"). K souboji ale stejně dojde. Slova bohužel nestačí k popsání mnoha vtipných momentů, snad jen mohu dodat, že pohádkový folklor, Cimrman, Hvězdné války, Shakespeare a především obrovská dávka imaginace a humoru je nedostižná kombinace.
Drsoň vítězí, sultán klesá se slovy „Já jsem ji nestačil ani zotro... totiž, vzít si za ženu..." a „Já jsem ji tak miloval!", Krasomila nastavuje ultimáta („Žádná hospoda. Budeš se starat o děti! Zhubneš! A smrdí ti nohy, budeš si je mýt! A to strniště si oholíš!") a Drsoň bledne.
„No vidíte, děti," říká na závěr bard s loutnou, „Krasomila a Drsoň se vzali, království má následníka a zlý sultán byl poražen - no dopadlo to celé výborně, ne? A to jen díky vám, milé děti, že jste tak hezky pomohly princi Drsoňovi veršovat!" A z osmdesáti procent dospělé publikum se válelo smíchy, a pokud neumřelo na akutní záchvat chechotu, válí se dodnes.
Program CONiáše byl tedy vskutku pestrý - ani minutu se u něj člověk nenudil, ať už šlo o krásný koncert, vyprávění o vydávání časopisu i pořádání literárních soutěží, historky z „literárního zákulisí", čtení ze Zeměplochy nebo závěrečnou parodickou pohádku. Zbývá jen doufat, že i příští rok se (a nejen během Týdne knihoven) dočkáme něčeho podobného.
(Tento článek vyjde také na www.novinar.info.)
