Neustále se s těmi slovy setkávám jen v protikladu. Ekologie a ekonomie. Prý nejdou vůbec k sobě.
Nemyslím si to. Skoro všechno jde - jen když se chce. A skloubit právě tyto dvě vědy mi nepřipadá jako Sisyfovský úkol.
Třeba v oblasti energetiky. Tepelné elektrárny na uhlí už pomalu dosluhují. Podle mne nemá cenu stavět nové - zásoby uhlí se beztak vyčerpají během několika desítek let. Ale nelze je ze dne na den přestat používat a okamžitě nahradit alternativními zdroji. Jde o postupný přechod. Zatímco v uhelných elektrárnách s vyhovujícími filtry se bude spalovat stále o trochu méně uhlí (jelikož více už ho rozhodně nevytěžíme), může tempem vyhovujícím ekonomice přibývat elektráren větrných a solárních. Kapacita vodních elektráren je u nás bohužel již vyčerpána, možná úplně.
Je jasné, že zdroje jako vítr a sluneční záření nejsou zcela spolehlivé. Může nastat delší bezvětří a zataženo. A proto tu máme jaderné elektrárny. Naprosto nechápu protesty ekologických sdružení, rakouských aktivistů a Zelených proti jaderné energii. Od dob Černobylu uplynulo čtvrt století a během té doby se bezpečnostní opatření značně zlepšila. Elektrárna se dokáže lépe regulovat sama, hloupá lidská chyba (která zavinila tragédii v Černobylu) už nezpůsobí havárii.
A co s jaderným odpadem? Vědci jsou již blízko nalezení způsobu jeho dalšího zpracování na novou energii. Výsledný odpad, který zbude, už nebude radioaktivní po tisíciletí, ale po desítky let - jeho bezpečné uskladnění po tu dobu by tedy nemělo být žádným problémem.
Jsou tu státy, které stále využívají převážně spalování uhlí - a ještě nepoužívají filtry pro zachycení části emisí. Říká se, že každý má co nabídnout. Prostřednictvím mezinárodního obchodu by mohlo dojít k poskytnutí ekologičtějších technologií z jedné strany a například užitečných výrobků či služeb z druhé. Obě strany by ale musely souhlasit a najít správné řešení, k čemuž - dle četných zkušeností - v oblasti mezinárodní politiky nedochází příliš často. Že by tedy jen hezká představa?
Dalším velkým znečišťovatelem je doprava, konkrétně automobilový a také letecký provoz. Boeing nedávno představil svůj nový Dreamliner, letoun složený převážně z lehkých kompozitů a s nižší spotřebou než klasická letadla. Cesta nevede radikálním omezením letecké dopravy, což by uvítali někteří z aktivistů (zdůrazňuji: někteří), ani naprostým přehlížením klimatických změn, což dělají někteří (zdůrazňuji: u nás vlastně některý) z politiků a ekonomů. Cesta, kterou považuji za nejschůdnější pro všechny zúčastněné strany, vede právě vývojem nových strojů s nízkou spotřebou. Budou produkovat daleko méně emisí, postupně začnou nahrazovat stárnoucí stroje a přispějí k pokroku v technice a k ekonomické prosperitě. Námitky?
Podobně je to i u automobilů. Zatím jsou vozidla s hybridním pohonem drahá a například ta s elektromotorem neurazí na jeden zátah dlouhou vzdálenost. To se ale s dalším vývojem mění. Kdo dnes jezdí kupříkladu na zemní plyn nebo využívá částečně elektromotor, výrazně ušetří za benzin či naftu (jejichž ceny už se pomalu vyrovnávají a stále jen rostou). Taková auta jsou šetrná jak ekologicky, tak ekonomicky.
A co politika? Stát, který využívá více obnovitelných zdrojů, se stává méně závislým na zemích, které oplývají bohatstvím energetických surovin a diktují si podmínky, které jejich klienti poníženě dodržují - jinak jsou jim utaženy kohoutky.
To vše chce počáteční investici. Ale, jak je snad ze článku srozumitelné, tato investice má slušnou návratnost. Politickou, ekologickou i ekonomickou.
Takže co kdyby se konečně přestali nenávidět třeba Zelení s Klausem a dohodli se na projektu dlouhodobého rázu, jakým jsou změny v energetice, dopravě a průmyslu? To je asi bohužel jen krásný sen. Osobní rozpory občas dokáží zastínit logiku tak, jak to nedovede ani slepý radikalismus. I když ten - na obou stranách - k tomu přispívá značnou měrou. Někdy mi připadá, že lidé s extremistickými názory (ať už v politice nebo jinde) nechtějí nic jiného než konflikt - vrcholící nejlépe pořádnou rvačkou.
V co se nakonec strhává mnoho demonstrací, když se setkají lidé s odlišnými názory? Nebo jen setkání fanoušků dvou různých sportovních týmů? Vždycky mě to udivuje. Na obou stranách přece stojí napohled úplně stejní lidé. Kudy vede ta neviditelná, ale krutá hranice mezi nimi?
Mohlo by se zdát, že rozumní lidé jsou v menšině. Myslím ale, že nejsou - jen se drží v takových situacích zpátky, v bezpečné vzdálenosti od extremistů.
Tahle modro-zeleno-hnědo-bílá planeta ale patří všem nastejno. Stojí za to si prosadit opatření, která budou lepší pro nás i pro ni.
Rozume a logiko, vpřed!