Právo na smrt – ano, či ne?

Podle posledních zpráv se zdá, že na švýcarské klinice Dignitas ukončili svůj život již nejméně dva Češi. Ale jak je to vlastně s eutanazií, kterou podporuje 7 z 10 Čechů, doopravdy? A kteří lidé, ač bez naděje na zlepšení, dobrovolnou smrt odmítli – a proč…?  

Z evropských zemí eutanazii uzákonily například Švýcarsko a Nizozemí, které je známo svými liberálními postoji prakticky ke všemu, co vás jen napadne. Na první pohled to vypadá jako úniková cesta pro trpící pacienty - injekce s bezbolestně působícím jedem a pak už konec.

Eutanazie je ale, stejně jako všechno na světě, zneužitelná. Žadatel o ni sice musí podepsat formulář, v němž prohlašuje, že je to jeho dobrovolné rozhodnutí - ale mnoho lidí se dá snadno ovlivnit druhými. Takový těžce nemocný starý pán s velkým dědictvím může poslechnout oblíbeného vnuka, který velice lituje jeho bolesti a zmíní se o možnosti asistované sebevraždy... Možná je rád, že za ním někdo přišel. Možná si říká „ten kluk má pravdu". Možná ale měl ještě nějakou naději.

Žádost musí samozřejmě posoudit lékař. Ale existují případy, v nichž lékaři nedávají už žádnou šanci na zlepšení - a hle, zdravotní stav se přece zlepšil. Takových případů není mnoho - ale nemusíte je hledat ani jako jehlu v kupce sena.

Znám příběh člověka, který byl šťastný, úspěšný a bohatý - a pád z koně najednou zničil celý jeho život. Po přerušení míšních spojů zůstal ochrnutý na celé tělo kromě obličejových svalů, i dýchat musel s pomocí přístroje. Zdálo se, že je se vším konec.

Ale ten člověk se rozhodl, že bude bojovat. Možná si vzpomněl i na postavu, kterou hrál - jmenoval se totiž Christopher Reeve.

Od roku 1995, kdy ochrnul, dělal velké pokroky. Dokázal dýchat bez respirátoru asi deset minut, po pozdější operaci dokonce dvě hodiny. Sedm let po nehodě dokázal pohnout prsty a rozlišovat teplo a chlad. Založil nadaci, která pomáhá stejně postiženým lidem, a zasazoval se o výzkum kmenových buněk.

V roce 2004 zemřel. Nedokázal znovu chodit a nesplnil tak svůj sen po nehodě. Ale zemřel po letech, kdy kromě útrap spojených se zraněním zažil i mnoho šťastných okamžiků a pomohl mnoha dalším lidem - finančně i tím, že jim svým bojem dal naději.

I jeden z nejvýznamnějších světových vědců, Stephen Hawking, je postižen celkovým ochrnutím. U něj jde ale o následek nemoci, amyotrofické laterální sklerózy, která napadá nervová spojení. Od roku 1968, tedy od svých 26 let, se může pohybovat jen na vozíčku a od roku 1985 komunikuje pouze s pomocí počítače. I přesto se ale dál věnuje výzkumu, přednáškám i své rodině. V letošním dubnu při letu speciálním letadlem pocítil stav beztíže a chce se podívat do vesmíru.

Můžete namítnout: Tito lidé mají peníze, rodinu, která je podporuje, i životní cíl, kterému se mohou věnovat - nadaci a vědu. Většina takto postižených lidí má všeho jmenovaného poskrovnu. A přestože jde o neschopnost se pohybovat, jsou ušetřeni krutých bolestí a velkých změn v myšlení.

To všechno je pravda. Jejich situace je úplně jiná než u lidí, kterým šířící se nemoc postupně ničí fyzické i psychické zdraví.

Ještě se na chvilku vrátím k lidem ochrnutým. Každý člověk, který dokáže vnímat své okolí, má šanci ještě zažít štěstí a radost - když má někoho, kdo jej podporuje a věří mu, navštěvuje ho a komunikuje s ním jako s normálním člověkem, ne jako s umírající troskou. A takový člověk může postiženému pomoci nalézt tu další důležitou věc: životní smysl. Dnes, v době nulových vzdáleností a datového spojení se všemi kouty světa, může nalézt spoustu věcí, kterým stojí za to se věnovat. A i když se nemůže pohybovat, může pořád skutečně žít. Stačí vědět, že má proč a pro koho.

V případech rakoviny nebo nemocí ve stáří je ale všechno jiné. Člověk většinou ví, že nemá šanci žít ještě tolik let a že už se jeho stav nezlepší, daleko spíš že bude doprovázen stále horšími obtížemi.

Nepatřím mezi těch 70 % Čechů, kteří eutanazii podporují. Nepatřím ale ani mezi těch 30 %, která ji odmítají. Zdá se, že jsem uvízla někde v mikroskopickém zlomečku procenta, který zkrátka není rozhodnutý. I když vulgarita pana Luleye z kliniky Dignitas, s jakou odpovídal na otázky MF Dnes, mne rozhodně nemůže přiklánět k zastáncům eutanazie - to spíš naopak. Každý případ se musí posuzovat individuálně - někdy nám může připadat, že eutanazie je skutečně nejlepší řešení, jindy ale můžeme jen litovat, že ji podstupuje někdo, kdo podle nás ještě měl naději - i kdyby jen malou jiskřičku.

A jak bych se rozhodla já, kdyby mě život do takové situace postavil? Nevím. Budu vděčná, když to celý život nezjistím. Ale můžu jen věřit, že bych bojovala. Každým dnem medicína postupuje o krůček dál - a někdy ten krůček může být završením velkého kroku, který někomu zachrání život. S rakovinou se dá bojovat mnoha způsoby. Některé ničí i okolní tkáň, jiné pacientovu imunitu, další sice nemají závažné vedlejší účinky, ale působí jen na některý typ nebo fázi. A další jsou ve stadiu vývoje a testování. Lidé do nich vkládají velké naděje. A mnozí na ně čekají - možná s vědomím, že se asi nedočkají, ale přece s vírou v tu malou pravděpodobnost, že se dočkají a že jim pomůže.

A možná jim pomáhají žít a věřit i jejich blízcí.