Servírka přinesla jídelní náčiní. Záměrně neříkám příbor, protože on to příbor nebyl. Nejistě jsem vzala do ruky hůlky a pokusila se jimi nabrat tužku. Snažení skončilo, když psací potřeba málem napodobila proslavený let šneka ve filmu Pretty Woman.
Naštěstí se servírka slitovala a přinesla mi takzvané „hůlky pro začátečníky", tedy hůlky spojené nahoře gumičkou a podepřené srolovaným kapesníčkem. Nepadaly z rukou a podstatně snáz se jimi manipulovalo.
Jako další se na stole objevila mistička s tenkou stočenou bílou oplatkou. Vypadala lákavě a exkurze do tajů dálněvýchodní kuchyně se mi začala čím dál více zamlouvat. Z kapsy jsem vylovila mokrý kapesníček a utřela si ruce. Pak jsem sáhla po oplatce.
Tváře mi zalila temná červeň. To, co jsem držela v ruce, žádná oplatka nebyla. Když jsem ruličku rozbalila, už nebylo pochyb, že se jedná o navlhčený látkový ubrousek.
Mé faux pas zůstalo díkybohu nikým nepovšimnuto a za okamžik přede mnou přistál hluboký talíř s nudlemi. To, co následovalo, se dá popsat jedině jako statečné zápolení korunované nakonec triumfem. Mimo stůl odlétl pouze jeden malý kousek papriky a nepozorovaně splynul s červeným kobercem. Bylo to ale spíš Pyrrhovo vítězství. Energie vydaná na konzumaci pokrmu totiž jistě převýšila jeho kalorickou hodnotu. Zřejmě proto je mezi Japonci tak málo obézních.
***
Minulý rok jsem byla na firemním plese a znervózňovalo mě, zdalipak tam nebudou ty různé druhy příborů, ze kterých nedokážu rozeznat ani jediný... jestli nepřinesou nějaké jídlo, které neznám a budu ho jíst úplně jinak, než se má... nebo jestli tam vůbec bude nějaký výběr pokrmů... (jako praktický člověk jsem se nejvíce zajímala o poslední jmenované)
Kde jsou ty doby, kdy jsem ve francouzské restauraci bez ohledu na možné pobouřené pohledy okolí snědla i větvičku rozmarýny a ozdobný mátový výhonek na dezertu. Ať už dospělost přináší jakékoli výhody, přichází s ní neustálé sebeovládání a nedostatek spontánnosti. Proč by si koneckonců člověk neměl pochutnat na bylince, když ji má rád? Co na tom, že je jen na okrasu a „nejí se to"?
Na plese mi nakonec dělaly největší starosti boty, které jsem sháněla předešlý den a tátu to stálo tašku, kterou mu tehdy někdo ukradl. Rozladění a naštvaní jsme pak koupili první obuv, která mi nebyla malá. Zákonitě se pak ukázalo, že bez ponožek je mi nejméně o číslo větší, a neustále jsem v nich zakopávala.
Po úvodu moderátorů a tanci, kterého jsem se raději nezúčastnila, přišla na řadu Věc V. Jídlo bylo na stole.
Ukázalo se, že jde o zcela normální pokrmy, a příbor byl pokaždé jen jeden. V zadní části sálu se objevil švédský stůl, přesvědčivý důvod, proč chodit na plesy. Zatímco jsem vidličkou neohrabaně nabírala kluzké olivy a potýkala se s šunkou, která nešla odlepit od tácu, jakýsi elegantní pán vedle mne si vzal plátek precizně mezi palec a ukazovák, mistrně sroloval a spolkl. Nepotřeboval příbor. Nepotřeboval talíř. A přitom to vypadalo tak decentně a vybraně.
Nezáleží na tom, co zrovna jíme, jak držíme příbor nebo jestli nám manipulace s ním dělá občas potíže. Jídlo je jedna z těch věcí, která nás potěší, ať už se na Blízkém východě právě válčí, v zemi panuje bezvládí nebo nás naštval někdo z okolí. Je to náš soukromý ráj, koncert bez hudby, požitek, který je zároveň nutností. Snad zbývá jen dodat, možná poněkud neoptimisticky, ale pravdivě: Kéž by jej měli dostatek k životu všichni lidé.
Tento článek jsem před několika měsíci již uveřejnila na serveru www.agenturasan.com.