Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vesmírný týden ve Space Campu

9. 08. 2008 12:05:04
Praha, ČR. Týden v Marschall Space & Flight Center i několikadenní výlet do New Yorku utekly jako voda. Jako příjemná, vzrušující a rychlá bystřina. Na International Space Campu v Alabamě jsme zažili mnoho skvělých věcí. Zde si můžete přečíst alespoň část z těchto neopakovatelných zážitků.

Hartford, Connecticut. Něco přes 120 000 obyvatel, řeka Connecticut, univerzity, mokřady, raci a losi. Téměř opuštěné noční letiště. Dnes ráno jsme se rozloučili s International Space Campem a vyrazili na cestu do New Yorku. Původně jsme měli letět přes Pittsburg, ale tamní lety do NY byly kvůli počasí zrušeny. Tak nás přesunuli do Hartfordu, ale když jsme přiletěli, dozvěděli jsme se, že mezitím zrušili i lety odtud. Nad New Yorkem se prohání bouřka. Zůstáváme tedy přes noc na nevelkém letišti v tomto městě, kde to žije lovem, chytáním ryb a turisty toužícími zhlédnout nějaké klidné místo na severovýchodě USA. Všichni cestující kromě nás už dávno zmizeli, odbavovací prostor byl uzavřen a my sedíme v hlavní hale. Kolem občas projdou jen posádky letadel a zaměstnanci letiště. Ideální čas na článek o International Space Campu, není-liž pravda?

Během Space Campu jsme neměli veřejný počítač ani žádný volný čas, dobu od 6.30 do 22.30 jsme trávili neustále spolu a neustále v pohybu, proto jsem na článek neměla chvilku dříve. Keep moving, jak by se řeklo "americky". Šlo resp. o přesuny v areálu, místy nám spíše připadalo, že skutečný fyzický pohyb tu kromě Area 51 není povolen. Co že je to Area 51? Za chvíli se dozvíte...

Hodina nula. Půlnoc na 25. 7. Usínám s vědomím, že za tři a půl hodiny mě vzbudí křičící mobil. A s vědomím, že o nějakých 24 hodin později už budu v areálu Marschall Space & Rocket Center, Huntsville, Alabama.

Všechny lety - do Düsseldorfu, Atlanty i Huntsville - proběhly v pořádku a s nepříliš velkým zpožděním. Do Huntsville jsme dorazili o necelou hodinu později, než se předpokládalo. Saturn V, který stojí ve Space & Rocket Center, bylo vidět již z letadla. A zespoda vypadá ještě majestátnější.

Jakmile jsme se dočkali zavazadel, autobus nás převezl do centra. Pokoj, který jsem sdílela s Kanaďankou Anam, Holanďankou Mignon, Číňankou Síjiou, Turkyní Burcou (čtěte „Burdža") a Kostaričankou Michelle, měl svým válcovitým tvarem a absencí oken působit trochu dojmem kabiny vesmírné lodi. Člověk trpící klaustrofobií by si na něj asi těžko zvykal, ale já jsem se zabydlela rychle a celkem jsem si ho oblíbila. Ubytovna stála nedaleko od Pathfinderu, modelu raketoplánu ve skutečné velikosti.

Model raketoplánu

Byli jsme rozděleni do tří týmů - Oberth, Tsiolkovskij a Goddard (do něj patřily tři z mých spolubydlících, Síjia, Burca a Michelle). V našem (Oberth) jsme byli dva Češi, já a Lukáš Helebrandt, Kanaďané Nicholas a Anam, Kostaričan Oscar, Nor Sigurd, Nizozemka Mignon a Američané Danielle, Ben, Molly, Sarah, Dominique a Kyra.

Člověk by čekal, že dostaneme čas na vybalení a odpočinek, ale chyba. Rychle na večeři a po ní na první briefingy. Večer byl dlouhý, až nesnesitelně dlouhý, vzhledem k tomu, že za poslední dva dny jsem spala necelé čtyři hodiny. V cafeterii, kde jsme se stravovali, sice byla káva, ale u ní psáno "for adults only". Smysl toho nařízení jsme nepochopili, ale byla to zkrátka jedna z několika amerických zvláštností oproti Evropě. Mezi ty nejvýraznější patří množství šatstva do vody, jak se ještě dočtete. Každopádně, ten večer byl jedním z mála, kdy jsem padla do postele (či spíše vylezla na palandu) a usnula, aniž se projevila má obvyklá nespavost.

Zakázaná káva chutná nejlépe. Ráno bylo ospalé. Já i Lukáš jsme směle porušili nařízení a nalili si kávu. Trochu mě, alespoň na dopoledne, vzpružila. A bylo to poprvé, co mi černá káva bez cukru doopravdy trošku chutnala (to víte, jsem spíš čajomilec).

Po několika briefinzích následovala první "příprava na mise" - každému byla přidělena funkce na jednom z těchto míst: Space Station, Orbiter (Space Shuttle) či MOCR (Mission Control). Já jsem byla Station Specialist, překvapivě na Space Station. Kanaďan Nicholas, stejně jako Anam z Montrealu, byl Station Commander. Maketa stanice byla celkem dobře vybavená, se spoustou páček a knoflíků, hlavním počítačem a bezpočtem zásuvek, v nichž se skrývaly visačky-"dozimetry", vybavení k experimentům a mnoho dalších věcí.

Danielle a Mignon v řídicím středisku

K večeru nás čekala Parade of The Nations. Musím přiznat, že tak skvělou akci jsem nečekala. Tolik pestrých a místy velmi cizokrajných krojů, některé skutečně výborné a vtipné prezentace, nakažlivé nadšení, s nímž nás Američané provázeli celým pobytem... My jsme vystoupili ve slezských krojích, řekli něco základních informací o České republice, jejím vstupu do ESA a Vladimíru Remkovi, a zatančili polku. Zejména americká část campu nás pak chválila, jak krásně jsme tančili. To je jeden ze základních amerických rysů, kterých jsme si všimli: často chválí, mohutně povzbuzují a nenechají člověka něco vzdát. A já musím dodat, že až tak výborně, jak říkali, se náš tanec nepovedl :-).

EVA & "Jak se máš?" "Dobře!" Víte, kde je Area 51? Ne, skutečně nemyslím ten v Novém Mexiku; jeden je i v Alabamě. Jde o jedno z oněch "center přežití" a jeho mottem je týmová práce a "imprůving" velitelských schopností. Měli jsme za úkol vyšplhat po kovových karabinách na vysoký kinklající se dřevěný sloup, na jeho vrcholu se postavit a seskočit dolů, přičemž každého šplhajícího jistili tři lidé u lan, pročež také mohl skočit. Nejtěžší část bylo se nahoře postavit - na asi třicet centimetrů široké kulaté ploše na vrcholu poněkud se kývajícího sloupu. Ale všichni jsme to dokázali - a skok, kratičký "pád" a následné spuštění dolů byly také zajímavý zážitek.

S dalšími "membery" našeho týmu, pojmenovaného po německém raketovém fyziku Hermannu Oberthovi, jsme se podělili i o základy našeho jazyka - dozvěděli se tak slova jako Ahoj, Čau, Jak se máš a Dobře. Obzvlášť tuto otázku a následnou odpověď si členové týmu velice oblíbili.

Ve veliké kupoli místního IMAXu (měli tu dva: kupolovitý, bez 3D brýlí; klasický s plátnem a 3D brýlemi) nám promítli jakýsi film o armádních pilotech. Záběry z letu byly místy opravdu nádherné, ale v některých chvílích jsem naopak měla co dělat, abych nevybuchla smíchy. Tak propagandistický film plný patetických frází jsem už dlouho neviděla.

Dnes jsem byla přidělena na Orbiter, funkce Mission Specialist 1. Mission Specialists zde vykonávají EVA neboli Extra-Vehicular Activity - „vesmírné vycházky". MS 2 je upoután na laně a vyměňuje a přenáší součástky porouchaného satelitu, zatímco MS 2 je vyjímá, instaluje a opravuje, zkrátka pracuje přímo u satelitu. Aby to mohl dělat, potřebuje Canada Arm - ohromnou robotickou paži, na níž se kolem satelitu přesouvá. Bylo úžasné s Canada Arm pracovat, jezdit do všech stran, otáčet satelitem a provádět simulované opravy. I když ve skafandru bylo i přes chlazení ledem trochu vedro :-).

EVA

Georg von Tiesenhausen. Dnes jsme opět navštívili Area 51, měli jsme první hodinovou "skutečnou misi", naučili jsme pár dalších členů týmu slova "jedno pivo" a "miluju tě" a měli jsme přednášku Georga von Tiesenhausena o málo probádaných oblastech astronomie. Von Tiesenhausen je německý fyzik, který roku 1953 přijel do USA, kde pomáhal s konstrukcí mobilní přistávací platformy a částí Saturnu V, později i lunárního roveru. Od roku 1986 je v důchodu, ale stále se aktivně zajímá o raketovou techniku a vesmír a přednáší. Jsem ráda, že jsme měli možnost se s ním setkat, a dokonce požádat o autogram.

S Georgem von Tiesenhausenem

Skvělý den trenažérů - nechte se protřepat... Ráno jsme začali v Area 51 únikem z havarovaného vrtulníku. Nasedli jsme do konstrukce „helikoptérovitého" tvaru, která se vzápětí začala třást a potápět do vody. Když se téměř ponořila, jeden po druhém, podle pořadí přidělených čísel, jsme vyplavali ven. Následně jsme se cachtali v teplé vodě nádrže, šli jsme podruhé a pak nás čekala záchrana z vody - vytahování nahoru v kleci z provazu, kterou používají záchranáři na moři. Jelikož jsme byli v konzervativní Alabamě, měli jsme i přes plavky natažené šortky, někdo dokonce i tričko.

Odpoledne bylo neméně zajímavé - na G-Force, jakési centrifuze pro více lidí, jsme zažili téměř čtyřnásobné pozitivní a trojnásobné negativní přetížení. Space Shot, zařízení podobné běžné pouťové atrakci, jen větší, nás na sedadlech vystřelil na své věži do výšky několika desítek metrů, nechal padat dolů volným pádem, zastavil, zase jel nahoru a pak dolů... V první chvíli je to docela šok, ale pak už si jen užíváte vzlet i pád a výskáte s ostatními radostí. A výhled na Marschall Space & Rocket Center je odtamtud opravdu ohromný.

Před "helikoptérou"

Večer jsme se rozdělili - Pilots šli na své vlastní simulátory letu, a pro nás, Mission Specialists, nastal čas na SCUBA diving (opět i s oblečením, což mi jako typické Evropance přivyklé bikinám přišlo až směšné). Zkratka SCUBA znamená self-contained underwater breathing apparatus. Nejdříve jsme se museli naučit, jak vyprázdnit zatopenou obličejovou masku pod vodou, najít ztracený přívod kyslíku, atd. Dlouho mi trvalo, než jsem se naučila, hlavu zvrácenou, oči zavřené, dýchnout nosem tak silně do masky, aby se vyprázdnila. Zvlášť když jsem měla ucpaný nos. Většinu vymezeného času jsem tedy strávila u okraje bazénu, usilovně se snažící neutopit se při tomhle cviku. Bez něj vás dolů nepustí. Po dlouhé době jsem to konečně zvládla (vydechnout nosem, nadechnout ústy bez nosu, jinak spolykáte vodu, vydechnout - a znovu ještě tak dvakrát...) a potopila jsem se na dno přibližně osm metrů hlubokého bazénu, kde jsme si s instruktorkou chvíli házely padesátikilovou betonovou koulí (nedivte se, SCUBA pomáhá simulovat stav beztíže :-)).

EDM a procházka po Měsíci. Dnes nás čekala EDM - šestihodinová simulovaná mise. Na realističnosti jí poněkud ubírala přítomnost vedoucích s námi a přerušení kvůli odchodu na oběd. Za sebe ale můžu říci, že to byla zábava. EVA bych mohla dělat klidně víckrát, dostali jsme se i na Space Station a do pilotní kabiny Orbiteru a zažili několik netradičních situací - simulovaný náraz meteoritu, zranění elektrickým proudem, vesmírné šílenství atd. Organizátoři se snažili nám akci co nejvíc zpestřit, což se jim povedlo. Pravda, byla to spíš zábava než skutečná simulace, ale i tak se mi to velice líbilo.

Po jejím skončení jsme se vyrazili podívat do obchodů se suvenýry (neodolala jsem mikině s nápisem NASA Rocket Scientist a jakýmsi matematickým vzorcem :-)) a znovu jsme zašli na Space Shot a G-Force. Večer následovala Space Bowl, jakési „Riskuj" mezi týmy. Nevyhráli jsme, ale vedli jsme si celkem slušně - ostudu jsme si svými odpověďmi na soutěžní otázky rozhodně neudělali.

Posledním bodem na programu byla „měsíční chůze". Simulátor byl udělaný dobře; speciální židle, na které se po vyzvednutí do výšky spíš viselo než sedělo, nás vynesla do určité výšky, takže jsme se po „měsíčním povrchu" museli pohybovat komickými skoky. Existují tři základní styly pohybu po Měsíci - bunny (hopkání á la zajíček), sidewalk (hopsání bokem, trochu jako v některých tancích) a „baywatch" (jistě znáte zpomalené záběry běhu z Pobřežní hlídky; tohle je něco podobného). Většina z nás při tom působila opravdu zábavně.

Čast našeho týmu kolem Miteshe, vedoucího

MAT, graduation, loučení a Batman. Ráno jsme šli na Multi-Axis Trainer - simulátor vystřelené záchranné kapsle padající k zemi. V MAT, které používali astronauti prvních misí, se mohli sami snažit regulovat své otáčení - sloužilo to k tomu, aby při skutečném letu dokázali natočit svou kapsli tepelným štítem dolů. Jinak by to dopadlo špatně. My jsme se „pouze" obrovskou rychlostí otáčeli ve všech třech osách. Ale žádný nepříjemný pocit to není; tekutina ve středním uchu se nestihne přelévat a dát mozku vědět o tom zmatku a žaludek je veprostřed, takže se nijak nebouří. Je to skvělé a vzrušující.

Multi-Axis Trainer

Po pozdní snídani nás čekala Graduation - každý tým postupně nastoupil na pódium a jeho členům byly předány obálky s diplomem, dvěma památečními fotografiemi, malým odznáčkem a nášivkou Space Campu.

Tento pátek byl dnem loučení. Mnoho lidí totiž odjíždělo již dnes. Loučili jsme se navzájem v týmu, mezi spolubydlícími i s našimi vedoucími, „councelors".

Bylo skvělé poznat tolik lidí z tolika různých zemí, najít vzájemné odlišnosti i shody, lépe se seznámit s kulturou míst, kam se možná v životě nedostaneme.

Večer jsme zhlédli film The Dark Knight, nového Batmana, ale příliš mě neoslnil. Pak už přišel čas jít - poslední noc ve Space Campu.

Síjia

Vidíme se... naposledy? Snad ne. Půl třetí ráno. Vzbudil mě odchod Burcy. Chvíli trvá, než znovu usínám. V šest hodin kvílí budík, oblékám se a zavírám zavazadlo, před půl sedmou už jsem venku z pokoje. Dostáváme balíček k snídani a vydáváme se k autobusu. Cestou potkáváme Jasona a Miteshe. My vezeme zavazadla, oni vycházejí po schodech směrem k Team Room; loučíme se prostým "Bye!". Uvidíme se ještě někdy s lidmi, se kterými jsme se na Space Campu seznámíme? Doufám, že alespoň s někým ano. Zůstaneme v kontaktu alespoň elektronicky. Pres mail a facebook, který se chystám se vytvořit (nejčastější otázka na ISC kromě "May I go to the bathroom?" zněla: "Do you have a facebook?"). Na letišti se později potkáváme ještě s Anam a Nicholasem. Pak už letíme do Atlanty... a zbytek už znáte. New York čeká. Zatím tančím prsty po klávesnici Lukášova notebooku, v právě zakoupeném tričku s nápisem Connecticut (památka na Hartford), a vzpomínám i hledím do blízké budoucnosti. Hudba hraje modernímu tanci rukou do rytmu. Už je čas se rozloučit - ano, i s vámi. Ale jenom na chvilku. A pokud si budete chtít přečíst podrobnější a odbornější, ne jen "deníkové" zápisky o Space Campu, mám pro vás dobrou zprávu: Měly by brzy vyjít v tištěné podobě. Bližší informace se sama teprve dozvím, ale jakmile je budu znát, umístím je sem na blog. Takže: Na viděnou!

Autor: Julie Nováková | sobota 9.8.2008 12:05 | karma článku: 21.07 | přečteno: 5659x

Další články blogera

Julie Nováková

Rozhovor na rádiu APPlaus

V úterý 16. září od 20:00 se můžete těšit na rozhovor a mé autorské čtení v pořadu KREV (Kreativní autorský večer) rádia APPlaus. Čekají vás zajímavé novinky, literární ukázka i příjemná zábava! A je možné si pořad přijít poslechnout i skutečně "naživo" do kavárny rádia, odkud se vysílá. Rozhovor a čtení si budete moci poslechnout tam nebo na stanici živě od 20:00, v následných reprízách nebo později v archivu pořadu: http://www.radioapplaus.com/Porady/KREV/ARCHIV-PORADU

14.9.2014 v 12:18 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 62 |

Další články z rubriky Osobní

Patrik Juda

Hlavním důvodem migrace Arabů a černochů je prý počasí

To je dnes venku hezký den. To sluníčko to té Evropě asi ale pěkně zavařilo. Al Gore se vrátil z Perského zálivu a objasnil hlavní důvod války v Sýrii i Brexitu. Je to měnící se klima! Co by na to tak asi řekl pan Václav Klaus?

26.3.2017 v 9:05 | Karma článku: 34.35 | Přečteno: 1028 | Diskuse

Viliam Ondrejka

Super Alza Support !!!

Pro koho tu je Alza? Pro lidi nebo pro blbce? Koho zaměstnává Alza? Lidi nebo blbce? Je to záměr? Určitě ne. Je to ubohost? Určitě ano.

25.3.2017 v 23:43 | Karma článku: 14.55 | Přečteno: 815 | Diskuse

Jan Jílek

Jeden intelektuální výkon za odpoledne je tak akorát

Říká se, nechval dne před večerem. Večer už je, tak ho mohu pochválit. Ráno se mi povedlo „kouzlo” se starým distrem Slackwaru. Odpoledne přednáška na PPF.

25.3.2017 v 20:38 | Karma článku: 14.68 | Přečteno: 421 | Diskuse

Lucie Gavendová

Krásný ztráty

Miluji dny, kdy se budím s pocitem, že je všechno v naprostém pořádku. To, co mi vrtá hlavou, je ten neoprávněný strach, který mi říká "Ono se to změní, počkej. Zase to bude na houby. Zase to bude špatný. "Proč jako?

24.3.2017 v 13:07 | Karma článku: 4.28 | Přečteno: 146 | Diskuse

Jan Jílek

Pak už si neškrtnem

Čtu si velmi zajímavou knihu od Borise Johnsona „Faktor Churchill.” Dostal jsem ji, občas dostávám knihy a mohu říci, že tohle byl velmi podařený dárek. Díky pane Hanausku.

24.3.2017 v 8:52 | Karma článku: 17.36 | Přečteno: 426 | Diskuse
Počet článků 81 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2017
Původně: Studentka víceletého pražského gymnázia se zajmem o psaní, fotografování, film, vědu... Čajomilec-začátečník, hrozně zvědavý člověk a příležitostná korektorka. Moje životní motto zní: Někteří lidé berou sami sebe tak vážně, až je to směšné. Berme život takový, jaký je - a nikdy není tak špatný, aby bylo nejhůř! Dnes: PřF UK, aktuální medailonek na mých osobních stránkách julienovakova.ic.cz (na blog nemám více než rok téměř žádný čas).

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.